2,000+ YEARS IN THE MAKING
Dvoutisíciletá historie skrytá za každým představením čínské akrobacie
Od dvorní podívané za dynastie Chan až po moderní divadelní scénu — dobře zdokumentovaná dvoutisíciletá linie, na níž stojí dnešní akrobatický program.
Podívejte se na termíny představení v Chaoyang na GetYourGuide ↗Začíná to zápasem, ne cirkusem
Čínská akrobacie sahá až k jiaodi neboli „narazení rohy“, soutěžnímu zápasnickému vystoupení z dynastie Čchin, při němž účinkující nosili rohaté čelenky a zápasili před publikem. Za dynastie Chan se jiaodi rozšířilo v baixi — doslova „sto zábav“ — velkolepý varietní formát mísící akrobacii, žonglování, zápas, hudbu a krátké komické výstupy, uváděný jak na císařském dvoře, tak na lidových slavnostech. Toto postupné rozšiřování z jediného zápasnického klání v plnohodnotný varietní program mnoha různých dovedností je v podstatě stejný formát, jaký dodnes — o dvacet století později — vidíte na programu akrobatických divadel.
Učenec z dynastie Chan nám to zapsal
Baixi se vymyká většině starověkých scénických umění, protože nebylo rekonstruováno jen z artefaktů — bylo zapsáno už ve své době. Zhang Heng, vědec a spisovatel dynastie Chan žijící v letech 78–139 n. l., ve své „Rapsodii o západním hlavním městě“ zaznamenal akrobaty své doby při chůzi po laně, stojkách, žonglování, šplhání po tyči a balancování na kutálejících se koulích. I proto historici považují baixi za hlavní lidovou zábavu po zhruba osm století, od dynastie Chan až do pozdějšího období šesti dynastií, a proč údaj „více než 2 000 let“ stojí na skutečném textu, a ne na zaokrouhleném odhadu.
Vesnické kořeny jej udržely naživu po staletí
Na rozdíl od dvorní hudby nebo literátského umění přežila akrobacie postupné dynastické zvraty z velké části díky lidovému a rodinnému předávání — kočovné skupiny vystupovaly na chrámových slavnostech, trzích a vesnických festivalech a předávaly dovednosti z generace na generaci v rámci týchž rodin, nikoli prostřednictvím oficiálních státních akademií. Nejlépe zdokumentovaným příkladem je okres Wuqiao v provincii Che-pej: místní tradice a archeologické nálezy, včetně nástěnných maleb z hrobek dynastie Východní Wej z 6. století zobrazujících stojky a točení talíři, naznačují, že se zde akrobacie provozovala víceméně nepřetržitě po více než tisíc let, a tento okres je dnes doma i v zahraničí široce uznáván jako historické „rodné město" akrobacie.
Od lidového umění k národní instituci
Po roce 1949 čínská vláda formalizovala to, co bylo z velké části roztroušenou lidovou tradicí, a zřídila provinční a národní akrobatické soubory a specializované tréninkové školy — Wuqiao má vlastní školu akrobatického umění, která staví na místní tréninkové pověsti již pevně zavedené v polovině 20. století. Tato státní podpora proměnila akrobacii v jeden z vlajkových vývozních artiklů čínského scénického umění, vysílaný na významné mezinárodní festivaly a na turné po celém světě, a zároveň dala jednotlivým městům, včetně Pekingu, účelově postavená divadla navržená speciálně pro každodenní akrobatická představení, nikoli jen pro příležitostné zájezdové akce.
Tradice na dnešním jevišti
To, co sledujete v moderním sále, je v podstatě tatáž linie stlačená do jedné hodiny: varietní struktura zděděná z baixi, disciplíny jako kontorze a balancování s tyčí, které by Zhang Heng plausibilně rozpoznal ze své vlastní éry, plus novější přírůstky — vzdušné šály, motocyklová koule smrti — absorbované z globálních cirkusových tradic za poslední století či tak. Je skutečně vzácné sledovat scénické umění s doloženou, zhruba dvoutisíciletou papírovou stopou; mnohé z toho, co na jevišti působí jako efektní moderní podívaná, je strukturálně velmi stará forma zábavy, která stále dělá přesně to, co vždy dělala.