VZNIKALO VÍCE NEŽ 2 000 LET
Historie stará 2 000 let, která stojí za každým čínským akrobatickým představením
Od dvorní podívané dynastie Chan až po moderní divadelní jeviště — dva tisíce let dobře zdokumentované tradice, která stojí za dnešním akrobatickým programem.
Podívejte se na termíny představení v Chaoyang na GetYourGuide ↗Začíná to zápasem, ne cirkusem.
Čínská akrobacie má kořeny v disciplíně zvané jiaodi neboli „zápasení rohy", soutěžní zápasnické podívané z dynastie Čchin, při níž účinkující nosili pokrývky hlavy s rohy a před zraky diváků spolu zápolili. V období západní dynastie Chan (206 př. n. l. – 23 n. l.) se jiaodi rozšířilo v baixi – doslova „sto zábav" – velkolepý varietní formát kombinující akrobacii, žonglování, zápasení, hudbu a krátké komické scénky, který se předváděl jak u císařského dvora, tak na lidových slavnostech. Tento postupný vývoj od jediné zápasnické disciplíny k plnohodnotnému varietnímu programu plnému rozmanitých dovedností je v podstatě stejný formát, jaký dnes, o dvacet století později, stále spatříte na programu akrobatického divadla.
Zapsal nám to učenec z dynastie Chan
Baixi je na rozdíl od většiny starověkých scénických umění přímo doloženo písemnými prameny, nikoli pouze odvozováno z artefaktů: vědec a spisovatel období dynastie Chan, Čang Cheng (78–141 n. l.), ve své „Rapsódii o západním hlavním městě“ popsal akrobaty své doby, kteří chodili po laně, stáli na rukou, žonglovali, šplhali na tyče a balancovali na valících se koulích. Historikové považují baixi za dominantní formu lidové zábavy po zhruba osm století, od dynastie Chan až po pozdější období šesti dynastií – což je hlavní důvod, proč se tato tradice obvykle datuje do „více než 2 000 let“ s reálnými textovými důkazy za tímto číslem, nikoli jen vágním zaokrouhleným tvrzením.
Vesnické kořeny ji udržely při životě po celá staletí
Na rozdíl od dvorní hudby či literátského umění přežila akrobacie všechna dynastická převratná období především díky lidové a rodinné tradici – kočovné soubory vystupovaly při chrámových slavnostech, na trzích a vesnických festivalech a své dovednosti předávaly z generace na generaci v rámci týchž rodin, nikoli prostřednictvím státních akademií. Okres Wuqiao v provincii Che-pej je nejlépe zdokumentovaným příkladem: místní tradice i archeologické nálezy, včetně nástěnných maleb z hrobek dynastie Východní Wej ze 6. století, které zachycují stojky a točení talířů, naznačují, že se zde akrobacie provozovala víceméně nepřetržitě více než tisíc let. Tento okres je dnes doma i v zahraničí všeobecně uznáván jako historický „rodný kraj“ akrobacie.
Od lidového umění k národní instituci
Po roce 1949 čínská vláda formalizovala to, co bylo do značné míry roztroušenou lidovou tradicí, a založila provinční i národní akrobatické soubory a specializované výcvikové školy — vlastní umělecká škola akrobacie ve Wu-čchiao byla založena v roce 1985, navazujíc na místní pověst výcviku, která byla pevně zavedena již v polovině 20. století. Tato státní podpora proměnila akrobacii v jeden z vlajkových exportních uměleckých oborů Číny, vysílaný na významné mezinárodní festivaly a turné po celém světě, a zároveň dala jednotlivým městům, včetně Pekingu, účelově postavená divadla navržená speciálně pro každovečerní akrobatická představení, nikoli pouze jako příležitostné zájezdové akce.
Tradice na dnešní scéně
To, co dnes uvidíte v moderním divadle, je v podstatě tentýž odkaz zhuštěný do jedné hodiny: varietní struktura zděděná z paj-si, disciplíny jako akrobacie a balancování na tyči, které by Čang Cheng z vlastní doby nejspíš poznal, plus novější přírůstky — šály ve vzduchu, motocyklová koule smrti — převzaté z globálních cirkusových tradic za poslední zhruba století. Je skutečně vzácné být svědkem scénického umění s doloženou historií sahající zhruba dva tisíce let zpět; mnohé z toho, co na jevišti působí jako efektní moderní podívaná, je strukturálně velmi stará forma zábavy, která stále dělá přesně to, co dělala vždy.